„Nááá hradě Okoříí svjéétla už nehořííí Bílá pajníí šla uš dááávno  spááát ....,“


ale na hradě Střekově se úderem půl desáté světla teprve rozžehla a pan kastelán v dobovém kostýmu zahartusil klíči a vpustil nás na své nádvoří za hradby hradu. Zrovna ve chvíli, když se z poza kopce nad střechou vyhoupl měsíc.



Na nikoho jsme nemuseli čekat. Všichni odvážlivci se sešli včas. Velkou radost nám udělala účast rodičů a pana Jiřího Pokorného, bez kterého byste tyto řádky nemohli číst. Bohužel pozvání nepřijal náš tajemný pan webmaster, který z důvodu utajení, před ještě více tajemnou pisatelkou do naší návštěvní knihy, nemohl riskovat odhalení. Popravdě řečeno svému detailnímu odhalení unikl i náš již výše zmiňovaný mecenáš.



Z počátku jsme se všichni cítili jako hrdinové a nepřipouštěli jsme si, že v tuto pokročilou noční hodinu šlapeme po staleté historii a budíme jí ze svého zaslouženého odpočinku. A překvapení ne sebe nenechalo dlouho čekat...

     


 Náš průvodce schladil naši rozjařilost netradičním zahájením. Ukázal nám jistý pětistranný kámen, na který se statečně postavil a opředl ho historkou po které nám přebíhal mráz po zádech. Vždy v určitou dobu kdy jsou hvězdné konstelace nakloněny tak, že měsíční svit protne okno v hlavní místnosti a paprsek jeho dopadne přesně do místa, kde podle pověstí leží zazděná druhá žena jednoho z tehdejších vlastníků, uvolní se jeden z placáků ve skále a dopadne přesně na ono místo. Naštěstí se tak stalo před týdnem, takže nám bezprostřední nebezpečí nehrozilo. Navíc, když už tuto informaci víme a budeme se smrtícímu dopadu vyhýbat obloukem nemůže se nám nic stát. Pokud to ovšem nevezmeme obloukem tak velikým, že bychom se dostali až na hranici skalního převisu, který je zde naštěstí opatřen zábradlím. 

Odhodlaně jsme tedy vstoupili do první místnosti, kde nás čekala expozice replik mučících nástrojů a částečné poodhalení teorie Práva útrpného ve středověku. Výklad byl velmi zajímavý a se zanícením podávaný. My jsme také pečlivě poslouchali, protože člověk je tvor velmi vnímavý pokud se jedná o téma tak brutálního ubližování. Navíc ať člověk chce nebo ne, tak si velmi dobře představuje jak by asi na tom či onom mučidle bylo asi jemu. Nic proti pokud se pod rozpálenými nástroji potil opravdový zločinec, ale jistě nebylo výjimkou, když si křesťanská inkvizice vybrala nevinného člověka nebo nebohou ženu, kterou označila za čarodějnici spolčenou s ďáblem.

Inu, jak správně poznamenal náš průvodce, přezevšechnu slávu svých papežů, rozdaných odpustků a odříkaných otčenášů nemohou křesťané své hříchy nikdy smazat a na jejich dlaních bude zasychat krev ještě hodně dlouho. Nicméně my i přes dobové prostředí nacházeli jsme se jistojistě ve stolení jednadvacátém tak jsme až na výjimky neváhali a statečně jsme si vyzkoušeli jedno z mučidel. 

Všechny nástroje se vyznačovaly svou jednoduchostí a účinností o které nebylo pochyb.  Jak je vidět na fotodokumentaci Jirka zkouší jak mu padne slušivá bedýnka. Opravdu velmi těsně. Prostě tak, že kdyby si  kupoval sako, tak by si řekl o dvě čísla větší. Jirka je sice netanečník, ale kolena ho bolí stejně jako nás, je totiž také sportovec, tak konstatoval, že je to udělátko hodně nepříjemné.


Opustili jsme zdi mučírny. Jen co nás venku schladil příjemný vánek ozvalo se tajemné zasténání: „Skwuiíííírk,“ a zjevily se první velké tajemné přízraky obtisknuty na věž.

 Začaly se k sobě tisknout děvčata i skupinky. 







Průvodce nás ujistil, že se jedná pouze o součást programu a roztřeseným hlasem pokračoval dál v poutavém popisu historických událostí, které doslova otřásaly hradem.
Také jsme měli možnost se těchto událostí doslova dotknout prostřednictvím kusu dřeva, který jistě pamatuje pobíhající zbrojnoše i marnotratné šlechtičny. Na obrázku vidíme opravdovou sílu prožitku modelky Drťky. K dokonalosti chybí už jen blonďatý přeliv. (pozn. autora: pravé blondýny uražte se)))

Tak jsme se přes všechny vystavené artefakty dostali až k vystaveným erbům. Pan průvodce a kastelán v jedné osobě nám prozradil, že je před námi skvost světové rarity. Právě jsme se dívali na jeden ze dvou erbů na světě který má vyobrazeny dva obličeje. Na čestném místě nade všemi visel erb rodu Lobkowiců, u kterého jsme se také pozastavili.


Pan průvodce pochválil svého štědrého zaměstnavatele a my jsme se tak trochu zasnili jaké to asi je mít v pracovní smlouvě napsáno „kastelán“. Zřejmě to náš kastelán postřehl a hbitě dodal jak je velmi vytížen každodenním utíráním prachu a vymetáním pavučin. A jistě měl pravdu protože boj se zdejší havětí je jistě nelítostný. Nahoře na věži nám pavouci jasně dokázali, kdo je tady pánem.    

Avšak jeden růžek vymetený byl a opět nám modelka Drťka předvedla jednu ze svých nekonečných pozic svého „booku“. 
 



Ještě jeden pohled na slečny, které nám zapózovaly a marně si snažily představit jaké to asi bude až tady bude za týden vystavovat svoje všechno namazané svalstvo opravdový striptér aktér. Jsou sice oblečené, ale i tak je to jistě mnohem lákavější pohled.  



 Jak je vidět Alda se z toho posadil na zadek. Na co taky jiného, že?     

Ale to už nás Martina z nejvyššího místa hradu svolávala k sobě do podhradí kde hlídala svoje taneční ratolesti.     

Ještě jsme nakonec zamávali   n a š i m   přízrakům a pan kastelán nás mrumlajíc vedl k východu. „Takovou vykutálenou výpravu tady dlouho nepamatuje“

„HUUUUUUUÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁHHHHHHHHH!!!!!!!!!!!!!, loučí se ex-maskot Marverců toho času, časem povýšen na Duch´a Marverců.“ JaRiN :)