N O V I    S A D

Mistrovství Evropy v dance show

 

Jak jsme se dostali na mistrovství?

 

O postup jsme bojovali v květnu v Prostějově. Tenkrát jsme byli strašně moc zklamaní, že nám o jedno místo utekl postup do Riesy na Mistrovství světa, protože jsme byli čtvrtí. O prázdninách se však rozpoutala postupová smršť. Jako první přišlo na řadu jazzové mistrovství světa v Kanadě, jenže to bylo, vzhledem k finančním možnostem našeho souboru, nereálné. No a hned nato nám Martina oznámila, že Akcent Ostrava odřekl účast na mistrovství v Jugoslávii, takže můžeme jet my. Největší bomba byla to, že kromě velké formace jsme mohli vyjet i s naší úžasnou miniformací „Karibik“. Pamatuji si, že když jsem to holkám oznamovala, nejprve jim spadla čelist a pak jsme se začaly všechny hrozně smát. Kdo by to byl čekal, no no no no nó.......!!!! Na soustředění jsme si všichni odhlasovali, že do Srbska pojedeme. Jediný problém měla Káťa Liehneová, kterou tatínek nechtěl pustit do země, kde se válčí, ale po pár taktických telefonátech a použití různých přesvědčovacích metod nakonec Kačku pustil, takže jsme jeli všichni kromě Terezy.



Mistrovství


           
Ve čtvrtek máme sraz před pátou hodinou odpoledne na parkovišti u Hraničáře. Čeká na nás hezký malý autobus i pan řidič je sympaťák. Vypadáme trochu jako zájezd popelářů v našich tradičních oranžových vestách, které s blížící se pátou hodinou přibývají, až jsme téměř všichni. Kdo chybí?........Renča! Nebyli bychom to my, kdyby hned při odjezdu nebyl nějaký problém. Zapomenutý kostým je důvodem dvacetiminutového zdržení. Všem je to jedno, času je dost. Kdybychom tak věděli.........?!

            ODJEZD! Většina z nás má dvousedačku pro sebe.....vypadá to na pohodovou cestu. Autobus jede = čas vybalit svačinu. Napětí je cítit ve vzduchu, jedeme na mistrovství Evropy s velkou formací poprvé. Martina má zablokovanou krční páteř, její klasická předsoutěžová nemoc, takže se pohybuje trochu jako robot. Nastává kontrola pojištění a pasů. Jára nemá pas!!! Má ho Zuzka, aby ho Jára nezapomněl. Jak taktické. V Praze se k nám připojil druhý řidič a nakládáme Bůňu. Před hotelem, kde jsme zastavili je opravdu ubytovaná, fakt Leňo!......polknuto i s navijákem. Velbloudek je snadná oběť :-) Už jsme opravdu komplet, takže hurá směr Novi Sad. Po několika zastávkách na pumpách (až přijedeme, budeme zajisté nejvyčůranější soubor ze všech) dosahujeme deset minut před desátou hodinou prvního strategického bodu: České hranice. Nezasvěcenému by se možná zdálo nepodstatné zmiňovat přesný čas příjezdu, nám to je v tu chvíli také jedno, kolik je hodin. Jenže přichází velmi vážný zádrhel na naší dosud pohodové cestě. Našim celníkům se nelíbí pas jednoho z řidičů. Vypadá to, že budeme muset počkat na nového řidiče z Prahy....NO, TO SNAD NE!! Naštěstí vše dobře dopadá, ochotní páni celníci vystavují pas nový a my pokračujeme v krasojízdě. Necelé tři hodiny čekání na hranicích v našem časovém plánu nehrají velkou roli. Času je dost, máme tam přeci být až kolem poledne.....chi, chi, chi [škodolibý smích]. V noci se spí, vždyť nás čeká perný den. Na všech hranicích si nás důkladně kontrolují. Tolik kontrol jsem ještě nezažila. On taky člověk do Srbska necestuje každý víkend. Na slovinských hranicích jsme zchudli o pár piv, ale jedeme dál. Začínáme být trochu nervózní, protože čas nevypadá na to, že bychom měli dorazit v plánovaný čas a to nás čeká ten nejhorší přechod. Na Slovinsko-srbských hranicích je vidět, že tady to funguje opravdu trochu jinak. I řidiči jsou z toho vyplašení. Gabča a Míša jdou zaplatit víza. Všichni doufáme, že se ve zdraví a co nejrychleji vrátí zpět. Po chvíli máme víza, všechny pasy a kompletní osazenstvo autobusu, takže honem pryč z téhle čáry. Začíná však jiné drama. Novi Sad má být půl hodiny cesty od hranic. Jenže čas běží a my pořád jedeme. Martině zvoní telefon. Volá slečna Koťátková, že se soutěž posunula a místo v pět začíná v jednu. Naše drama se postupně mění v horor, který možná bude mít tragický konec. Prostorovka je již beznadějně ztracená, o Martinu se pokoušejí mdloby. Jedeme takovou dálku a nakonec nestihneme soutěž. Ach můj bože!!! Napětí v autobuse roste. Začíná se s účesy, abychom ušetřili čas. Konečně cedule. Novi Sad 70 km. Prý půl hodiny od hranic, to jistě! Všichni jsou na prášky. V půl čtvrté konečně zastavujeme na místě. Halu naštěstí nacházíme docela rychle a obratně se orientujeme i uvnitř, takže nás již brzo s úsměvem vítá slečna Koťátková (taky je ráda, že jsme konečně dorazili). Navíc má pro nás samé skvělé zprávy. Večerní program startuje v pět hodin a začínají malé formace, takže máme dost času na přípravu. Dokonce máme domluvenou i prostorovku. V již o poznání pohodovější atmosféře se odebíráme směrem k šatně, která opět nemá parametry šatny pro čtyři soubory, ale kdo čekal něco jiného?! Dokonce máme čas dojít si i na večeři, ale v restauraci je přeplněno, všude je vidět šusťákovky Victims, takže se honem vracíme a jdeme si vyzkoušet prostor. Povrch je parádní, vesele zelený, ale absolutně neklouzavý. Některé pasáže jsou opravdu tragické, protože nám to prostě nejede. Karibik je v pohodě. Opět zkoušíme štěstí v restauraci. Konečně jídlo! Menu pro tanečníky: Kuřecí řízek v těstíčku s mírně černými hranolky. Večeře šampiónů. Ale Pípe si libuje, že je konečně také něco, co má rád. Po večeři už nastává soutěžový šrumec. Učesat, nalíčit, obléknout, poglitrovat a můžeme vyrazit. Martina nás vůbec nechce stresovat, ale už máme jít. Supr je, že jsme dostali přidělené dva mladé kluky, kteří se starají o naší českou výpravu a jeden z nich teď stojí ve dveřích naší šatny, je nervóznější než my, roztřeseně kouká jak se v klidu upravujeme a popohání nás, že už bychom opravdu ale opravdu měli jít. Kdo zná historii malé formace s názvem Karibik, by se asi hodně divil, ale všichni se těšíme, až si naší malou show na mistrovství Evropy zatancujeme a zbytek souboru se těší, až se na tu legraci znovu podívá. Mezi slovinskými, maďarskými, polskými a jugoslávskými depresivně uměleckými formacemi jsme si střihli naši formaci ve stylu:„jsme blázniví a užíváme si to, tak koukejte jak to umíme rozbalit.“ Po prvním báječném zážitku na parketě se už těšíme na velkou formaci. V šatně nastává mírný chaos v důsledku rychlo-převlékání a líčení na novou formaci, ale vše je v pohodě, protože uzavíráme startovní pole. Během toho všeho shonu přichází Martina s informací, že Karibik postupuje do dalšího kola. Něco absolutně nečekaného se stává skutkem. Na srdíčku mě hřeje pocit, že se porotcům naše tancování líbí a už se nemůžu dočkat, až přijde na řadu Dům hrůzy. Tentokrát už je ale nálada trošku napjatější. Přeci jen jde o velkou formaci. Karibik byl takovou rozcvičkou a teď přichází to hlavní. Jsme zlatý hřeb večera, protože jdeme v programu až poslední. Padají poslední pusy pro štěstí, jsme ohlášeni a jdeme na to. Než začíná hrát muzika, rozhlížím se po parketě. Vidím překrásné blýskavé kostýmy, nalíčené tváře a veselé obličeje. Kamarády, kterým se klepou kolena stejně jako mě. A někde v hledišti tam stojí Martina, která to všechno prožívá za nás za všechny a může jí z toho klepnout pepka. A i přesto vím, že se všichni těšíme, až začne hudba hrát a my budeme moci roztančit svá těla. A právě kvůli tomu chodíme celý rok den co den na trénink. Pro svých pár minut slávy.......

......Máme odtancováno. Renča opět nemůže popadnout dech a Kačka L. trošku smutní, ale obě situace zvládáme. Teď už žádný stres, soutěž skončila, nezbývá nám nic než jen čekat. Všichni stojíme na chodbě v předsálí, když přichází místopředseda IDO s listinou postupujících. JSME TAM. Celí šťastní se objímáme, tečou i slzičky. Dokonce se nám dostává pochvaly, že naše formace byla opravdu velmi pěkná a že naše kostýmy jsou krásné. V evropské konkurenci, to opravdu potěší, obzvlášť od někoho, kdo se účastní všech velkých soutěží. My se s blaženými úsměvy přesouváme do šatny. Svlékáme kostýmy, protože panuje fotící embargo, naše tradice. Tak jako na každé soutěži jsme mezi posledními, kdo opouští halu a jedeme do našeho hotelu. Ten je až překvapivě fajnový. Jen u nás na pokoji není sprcha. Jára a spol. sprchu mají a dokonce i kuchyňku, to bude tím, že mají pokoj na druhé straně chodby. Je to ale podivné, protože žádné společné sprchy na chodbě nejsou. Vracím se na náš pokoj s tím, že jdeme plavat k Járovi. Počkat, co to tady máme za vchodovými dveřmi. Ha, sprcha!! No, musíme přeci brát v potaz, že na nás únava zapracovala. To pak člověk přehlédne jednu místnost navíc, ani neví jak. BĚŽNĚ. Po očistě a krátké společenské návštěvě se odebíráme do svých postýlek, zítra nás čeká velký den.

 

Den druhý

 

            Vstávání probíhá v pohodě. Snídaně je vskutku královská. Párky v igelitu. Nejdou pořádně loupat, ale když je hlad......Z hotelu odjíždíme s mírným zpožděním, ale to bychom snad ani nebyli my, kdybychom jeli na čas. Prostorovou zkoušku už druhý den nemáme, takže se jdeme projít po obchůdkách. Někde mají opravdu moc pěkné věcičky a i ceny docela jdou, ale většinou vše jen okukujeme. Soutěž nám dnes začíná dřív, takže hned po nákupech mažeme do šatny a začíná opět známý soutěžový kolotoč. Jako první je na řadě opět miniformace. Snažíme se co nejlépe si to naše bláznivé tancování užít. S výrazem nemáme problémy, stačí se podívat na ty veselé ksichtíky v oranžových vestách, co stojí kolem parketu. Kamennou tvář by v tu chvíli udržel jen málo kdo. Před tím, než jsme šli na parket, jsme od Martiny dostali jediný pokyn: Co nejvíc se vrtět. Takže se mrskáme a kroutíme s úsměvy od ucha k uchu, špulíme pusy a tváříme se povýšeně, když se k nám kluci plazí po čtyřech (tahle pasáž se mi móóóc líbí). Po odtancování prcháme do šatny. Dnes totiž nemáme tolik času, takže převlékání a hlavně líčeni na Dům hrůzy musí být rychlovka. Zahajujeme semifinále. Rozcvičit se, zopáknout s Martinou nějakou pasáž z předtančení a jde se na věc. Teď už není, co ztratit. Jde jen o to, hezky si zatancovat, abychom ze sebe měli dobrý pocit. Sice jsme se nepoučili z prvního kola a opakujeme stejné chybičky, které jsme udělali v pátek, ale na tom nezáleží. Z parketu odcházíme s úsměvem, který nám na tváři zůstává i v zákulisí. Bez velkého převlékání se odebíráme směrem k restauraci, kde na nás čeká pozdní oběd. Po cestě potkáváme štěně vlčáka, které se tu potloukalo i včera. Majkl je s ním kamarád, Martina ho obchází obloukem. K jídlu je opět řízek a zase přičmoudlé hranolky. Na výběr máme i guláš s těstovinami, ale všichni si dáváme raději řízek (Jára později zjišťuje, že jsme zvolili dobře). Po jídle běžíme honem zpět do haly a snažíme se zjistit postupující. Na vývěsce jsou stále jen výsledky malé formace, takže jdeme do šatny a čekáme na ortel. Poleháváme v šatně, procházíme se po chodbách, jestli není něco nového. Přichází Martina a nese smutnou novinu, že ve finále nejsme. Samozřejmě to zamrzí, ale všichni objektivně uznáváme, že na víc než semifinále nemáme. Ačkoli se nikomu moc nechce, skáčeme zpět do kostýmu a jdeme se fotit. Využíváme toho, že na parketě nikdo není a pózujeme v originální vstupní bráně v záři reflektorů. Foťáky cvakají, ale pak už nás vyhazují, tak se přesouváme ven na schody. Tam probíhá předávka cen. Za velkou formaci dostáváme diplom s konečným pořadím a u miniformace k tomu máme připsané i jméno. K tomu všemu ještě dostáváme tašku s obrázkem Nového Sadu, která obsahuje knížkou o mistrovství a podložkou pod myš s logem tanečnice. Opravdu pěkné od organizátorů, že si každý účastník odváží něco na památku. Na obou diplomech máme jedenácté místo, na které jsme patřičně pyšní. Na závěr ještě pár fotek s trofejemi a také s tanečnicemi nevím odkud, které se s námi chtějí zvěčnit. Pózuje s námi dokonce i to toulavé štěně a Martina je celá nadšená z toho, jak se jí otírá o nohy. Protože se blíží konec přestávky, končíme s focením a jdeme se mrknout na finále. Konečně máme šanci shlédnout formace, které nás porazily. Za celou soutěž jsme totiž neviděli vůbec nic, protože jsme měli spoustu starostí sami se sebou. Podívaná je to vskutku parádní, až se někdy tají dech. Říkám si: „Evropská špička“, a když si to tak v duchu sumíruji, hřeje mě u srdíčka, že teď k ní vlastně patříme také. Nádhera.

Soutěž končí a nastává čas se sbalit. Odvážně se vrhám do sprchy, ačkoli jsou opravdu v zoufalém stavu a ostatní mě následují. Přeci jen nás čeká dlouhá cesta, tak ať se nám cestuje pohodlně. Přichází se s námi rozloučit náš opatrovník, a pak už nasedáme do autobusu a vyrážíme na cestu zpět do naší domoviny.

 

Cesta domů


           
Co k tomu říci. Jeli jsme dlouho a dlouho....a dlouho.......až neuvěřitelně dlouho. Žádné problémy na hranicích už nebyly a po cestě jsme viděli spoustu nádhery. Projížděli jsme kolem Alp a to byla prostě krása. Nic to ale neměnilo na tom, že se naše cesta stále protahovala. Nejvíc nervózní byla Kačka, která spěchala do Prahy do školy. Naši páni řidiči, se kterými jsme se spřátelili, jeli opravdu vzorově podle předpisů, takže naše zpoždění narůstalo. Dlouhou cestu jsme si zkracovali oslavami silvestra. Občas jsme si zazpívali, ale většinu času jsme povídali a probírali mistrovství. Mezi druhou a třetí hodinou jsme měli být v Ústí. Když jsme kolem jedné přejeli české hranice, byli jsme rádi, že už jsme aspoň v Čechách, ale rezignovali jsme na to odhadnout, v kolik budeme v Ústí. Naši řidiči vymysleli prima zkratku, takže jsme nejeli po dálnici, protože by to bylo příliš zdlouhavé. Vyhlídkovou jízdou jsme strávili několik hodin na českých okreskách a v devatenáct hodin a dvacet minut jsme konečně zastavili na parkovišti u Hraničáře. Po krátkém součtu hodin jsme přišli na to, že jsme na mistrovství byli třicet hodin a čtyřicet tři hodin v autobuse. Celkem pěkná bilance. Šťastní, že jsme konečně doma, jsme se rozloučili a upalovali domů.

 

Závěr


           
I přes všechny potíže a zdržení a možná právě kvůli nim, byla soutěž v Novém Sadu jednou z nejhezčích, jakou jsem zažila. To, že jsme postoupili do semifinále mistrovství Evropy, je báječný úspěch. Myslím, že nejen pro mě, to bylo mistrovství štěstí a krásného tancování. A každý, kdo se podívá na fotky, musí vycítit, jak pohodová atmosféra tam byla a že jsme si tu soutěž opravdu užili.


            Překročili jsme ale další mez. Mám trochu strach, abychom příští rok nebyli příliš zklamaní, pokud se nám vše nepodaří tak, jako letos. Jsme ale soubor, který se dokáže báječně radovat i z malých věcí, takže to snad tak strašné nebude. Napadá mě heslo olympiády v Atlantě: „Výše, dále, lépe.“ ......Budeme se snažit :-)

                                                                                                                                                                                Káťa

 
 
Tisk
Zpět
2813930 návštěvníků, 23 onlineVytvořil: © 2004 - Jiří Pokorný, Redakční systém