Napsali o nás

26.10.2002, Ústecký deník, SD magazín

Eva Stieberová

Tanec v radosti i bolesti.

   Může to být příjemný pohled: Šestnáct půvabných dívek a čtyři mladí muži skáčou podle toho, jak vy pískáte. Podaří-li se jim navíc „vyskákat“ si pod vaší taktovkou cestu do Jugoslávie na mistrovství Evropy v show formacích a posléze i postup do Kanady na mistrovství světa, zažijete na vlastní kůži, co to znamená opájet se pocitem štěstí. Choreografka Martina Vernerová, vedoucí taneční skupiny Marverci, dobře ví, o čem mluví. Každé odpoledne trénuje v sále ústeckého Corsa a svoje svěřence vede často už od dětských střevíčků. Že jim chuť a zápal pro tancování vydrží i v komplikovaných létech dospívání, to je především její zásluha.

   Skupina Marverci trénuje děti v přípravném oddělení, juniory i dospělé. Všechny věkové kategorie se zabývají show a hip-hop formacemi a každá nacvičí v sezóně dvě předtančení, s nimiž se zúčastní postupových soutěží.

JEŠTĚ CHVILKU MALÉ HOLKY

   Víceúčelový sál Corsa připomíná halu na basketbal, jen místo koše je v jejím čele pódium. Sloupy obložené dřevem po obou stranách parketu, vysoká okna jsou sice prosta sítí, ale v ušmouraném říjnovém podvečeru sem pouští jen minimum světla. Bez plného nasvícení všemi reflektory je ten tklivý prostor věrným obrázkem socialistické architektury druhé poloviny dvacátého století. Naštěstí to, co vnímám já, zůstane sedmnáctiletým očím utajeno. Navlečeny v černých kalhotech s lurexovými třásněmi, paže a dekolty pod blyštivou slupkou flitrů a vlasy stažené do culíků, v uších už jim zní počáteční takty Twist again. „Ticho“ rozčísne jejich brebentění řízný povel. Kdo by to čekal od té drobné dívenky, která se mezi tanečnicemi lehce ztratí. „Já nejsem tak mladá,“ namítne Martina pobaveně, „je mi třiatřicet.“ A znovu se rozkřikne, o stupeň důrazněji. „Tak slyšíte? Ticho!“ (Holky vběhnou na parket, ale to by se musely kousnout do jazyku, každá chce mít poslední slovo.)

A TA KUKLA PUKLA

   Naposledy přelétne trenérka pohledem třpytící se hlouček, strnulý v úvodní figuře. Zmáčkne „play“ a živá, lehce agresivní muzika z magnetofonového pásku vás vrhne rovnou doprostřed horké diskotékové noci. Uniformita šedivého sálu je zapomenuta. Dívenky odhodily ochranná peříčka, rázem jsou z nich dospělé ženské a vědomy si svých zbraní jejich ruce i nohy téměř čtyři minuty šílí v oslnivém rytmu. Tak nevím, je show formace víc tanec, či náročný sport? „Zatím o tom není rozhodnuto,“ krčí Martina rameny. „Fyzicky na tom musí být tanečníci stejně dobře jako sportovci a sladit pohyb s muzikou, vymyslet kostýmy, aby se oko diváka potěšilo… Je to zároveň umění stejně jako třeba balet.“

SEDŘE Z NÁS KŮŽI

   „Chci buď všechno, nebo nic,“ tvrdí trenérka. „Když už si ten tanec našli, musí mu hodně obětovat. Vidíme se čtyřikrát týdně a jsme jako velká rodina. Některá děcka jsou tak roztomilá, že jim ledacos promineme,“ přiznává. „Juniory musíme s rodiči hodně hlídat, aby se netoulali a chodili na tréninky, a dospěláci, ti už si trošku vymýšlejí.“ Odměnou za dřinu na parketu je jim však radost z každého postupu. „Devátého října jsme měli letět do Kanady, ale bohužel bez sponzorů to nejde. Tancování je drahé a rodiče musí všechny náklady hradit sami.“ Nejenom kostýmy a účast na soutěžích, také jarní soustředění něco stojí.

BÝT LEHKÝ JAKO VÁNEK JE TĚŽKÉ

   „Každý klasický trénink začíná rozcvičkou,“ popisuje Lenka Vodná. „Musíme se pořádně rozehřát a připravit svaly na to, že budou podávat výkony.“ Letní příprava koncem srpna klade důraz na zátěžový trénink a tu letošní se podařilo využít beze zbytku.

   „Začínáme poklusem do strašného kopce několikrát po sobě nahoru a dolů,“ skočí jí do řeči Káťa Hovorková. „Po snídani je trénink, po obědě trénink…,“ přidá se Lucka Drtinová. „Jedině večer si trošku odpočineme. Nejhorší je třetí krizový den,“ stěžuje si Lenka „To vás bolí i chůze do schodů nebo sed na bobek.“ Naštěstí Martina prý bezpečně pozná, kdy už to holky přestává bavit, a převelí je na jinou činnost. Občas od svých tanečníků vyžaduje, aby jí při choreografii pomohli s určitými detaily: „Ale závěrečné slovo mám stejně já. Vždycky musí být jeden velitel, který tomu dá řád, jinak by výsledkem byl chaos.“

RŮŽE MEZI TRNÍM

   „Na podzimním mistrovství Evropy v Novém Sadu jsme zabodovali s květnovou sestavou z mistrovství republiky,“ vzpomíná trenérka. „A ve středu 16. října jedeme do Brém do Spolkové republiky Německo na mistrovství světa v hip-hopu.“ To je především záležitost choreografa Aleše Lercha, který si rád zatančí i v show formacích. Vybírá muziku a další ze čtyř tanečníků, Jára Žák, stříhá. Často ale zajdou k profesionálům. „Sestříhat dobře taneční muziku, to je velmi náročné,“ přiznává Aleš.

HIP-HOP JAKO ŽIVOTNÍ STYL

   „Tanec v kategorii show dance umožňuje využít  jakoukoli taneční techniku, počínaje jazzovou, prvky latiny i standardu či baletní klasiku. Hip-hop má své kořeny v jazzu,“ vysvětluje Martina Vernerová. „Tancují jej černoši a je to konkrétní styl s určitými přesně stanovenými tanečními prvky.“ Zdůrazňuje, že rozlišuje mezi tancem hip-hop a životním stylem. „Moje skupina je spíš pro ten tanec,“ říká. „Člověk, který hip-hop vyznává, nosí vytahané mikiny a ty šílené kalhoty s kapsami a rozkrokem až u kolen,“ směje se. „Mám ráda kultivovanější styl oblékání. Samozřejmě, něco jiného i výstředního nosím na parket, jinak se obléknu na ulici. Znám lidičky, kteří žijí hip-hopem a ráno na sebe natáhnou mikinu a džíny s kapsami, jdou v tom do práce a na oběd, potom si v tom zatancují a druhý den to obléknou znovu.“

A KAM PŘÍSTĚ?

   Na druhou stranu ať chodí oblečeni jakkoli uváleně, právě hip-hopoví tanečníci se prý k sobě chovají přátelsky i na parketu. „Ani při soutěžích mezi nimi neexistuje žádná zvláštní rivalita. V diskotékových tancích už to bohužel takové není,“ tvrdí Martina. „No ale není to také žádná hysterie,“ podotýká Lenka, „každý chce dosáhnout nějakých cílů. To by přece byla paráda, letět si zatancovat do Ameriky!“